Hurá do říše trpaslíků!
Jednoho dne, mohlo to být koncem července, jsme si vyjeli na výlet do Chýnovských jeskyní. Nejdřív jsem si představovala, jak to tam asi bude vypadat. Viděla jsem samé krápníky, průhledné kameny, které se prodávají ve stáncích, možná, že tam bude i nějaké jezírko. Zkrátka jsem si to vybájila jako jeskyni, kde trpaslíci kopou drahé kameny. Asi je všem jasné, že jsem předtím v jeskyni nebyla.O to byla skutečnost zajímavější. Chýnovských jeskyní je několik, pro veřejnost je zpřístupněna ale jen jedna. Asi 250 m se jde po strmých schodech dolů. Když se člověk opozdí za výpravou a vidí kolem sebe tunel z kamení, kterým sotva projde, a před ním v hloubce bliká světlo průvodce, běhá mu mráz po zádech a klepou se mu nohy. To se stalo mně. Naštěstí na mě o pár metrů dál počkali.
V nejnižším bodě jeskyně je vodou vymletá komůrka. Připomíná kapli a také se jmenuje Svatováclavská kaple. Aniž bychom něco tušili, zhasla všechna světla a odkudsi začala hrát krásná varhanní hudba . Malé dítě by si asi představovalo, jak se každou chvíli otevře skála a odtud vystoupí spousta trpaslíků. Musím se přiznat, že jsem na to taky myslela, i když jsem věděla, že se to nestane.
Když hudba dozněla a světla se rozsvítila, rychle jsem na skřítky zapomněla. Pak jsem šla zase poslední, neustále napomínaná mamkou, ať se neloudám. Ono se to lehce řeklo: „Jdi rychle! Necourej se! Dělej!“ Ale já jsem nestíhala vše si prohlédnout a zároveň jít stejně rychle jako ostatní. Přešli jsme po kamenném můstku, pod ním tekla křišťálově čistá voda. Průvodce nám řekl, že je pitná. A dokonce vhodná pro kojence.
Nakonec jsme vyšli schody a vrátili se na teplé letní slunce. Špatně se nám dýchalo, ale alespoň jsme se po čase ohřáli.
I když prázdniny byly dost dlouhé, vybavuje se mi asi jen tahle půlhodina.
Michaela Štekerová, tř. 7.A
Milý deníčku, dlouho jsem se těšil na letní soustředění s naším dramatickým souborem a najednou jsem tu. Ani jsem se v prázdninách nerozkoukal a už jich je přes tři čtvrtě pryč. Ten čas tak rychle letí! Za chvíli zase začne škola a zase deset měsíců trápení nad češtinou, matikou, fyzikou, zeměpisem, ...
Ale dosti nářku již, jak praví jedna postava ze hry, kterou tady připravujeme. Prázdniny ještě nikam neutekly a já je taky nikam posílat nebudu, ať tu zůstanou tak dlouho, jak chtějí.
Hrajeme zrovna s kamarády karty. Je to děsná otrava. Neumím je, proto se jen dívám ... Konečně už jdeme spát. Jsou tři ráno a všichni už klimbáme.
Milý deníčku, nejprve zhodnotím předchozí dny: Sborátka jsou den ode dne horší. Zapomněl jsem o nich napsat. Sborátka, Dětský pěvecký sbor Medvíďata se taky zúčastnila soustředění. Jsou to ti nejprotivnější kluci a holky, které znám.
Ale teď k dnešku. Bohužel musíme celé dopoledne zkoušet, a to už nás moc nebaví ... Zkoušku už máme za sebou a jdeme na oběd. Dostali jsme za úkol připravit pro sborátka stezku odvahy. Už se moc těšíme. Protože jsem nejmenší z dramaťáku, padlo na mne dělat v noci ducha. To se mi moc nelíbí. Doufám, že se mi to podaří ukecat.
Později jsme se šli podívat, kudy povede trasa a kde budeme mít svá stanoviště. Cestou nám Roman vyprávěl strašidelný příběh o oběšenci. A najednou mě to trklo. Co kdybych prošel přes cestu jako duch, když by sborátka byla ještě na kopci., a než sejdou dolů, rychle bych vylezl k šibenici, shodil se sebe hadr a navlékl se do smyčky ?! Nic netušící sborátka půjdou a budou si říkat: „Tady zmizel ten duch, jestli tam bude, tak toho už se neleknu!“ A najednou na ně vykoukne oběšenec!
Svůj nápad jsem řekl ostatním a těm se líbil. Ihned jsme začali stavět šibenici. Bylo už pozdě, a tak jsme se šli převléknout a nalíčit. Sborátka už něco tušila. Spíš věděla, že večer asi budeme dělat stezku, a hned se vyptávala: „A bude to dneska nebo ne?“ My jsme samozřejmě odpověděli, že jsme všechno nestihli připravit a že se stezka bude konat zítra.
Sborátka šla spát. Přišla nám pomoci paní Holcová - ona je totiž výtvarnice - a pomohla nám s líčením. Po skončení práce jsme se vyfotili a rychle jsme utíkali na svá stanoviště.
Nejdřív jsem si vyzkoušel, jak přejdu přes cestu, ale když jsem se škrábal do kopce, uklouzl jsem a spadl na ruku. Moc mě to bolelo, ale vydržel jsem. Se zaťatými zuby jsem strašil a strašil. Bolestné kvílení sborátka pořádně postrašilo. Po strašení jsme jeli do nemocnice. Zjistilo se, že mám nalomenou ruku...
Jedeme domů. jsem zvědav, co na mou ruku řekne mamka ...
Jakub Baran, tř. 7.A
Téměř každý turista, zavítá-li na jih Čech, nechce si nechat ujít historické krásy Českého Krumlova. Nedočkavě se těší na zážitky, které v něm vyvolá půvab křivolakých uliček, majestátnost zámku, ladné křivky Vltavy. Netuší však, že na něj čekají i zážitky zcela prozaické. S tímto problémem se sejde ve chvíli, kdy nasycen a napojen v některé z mnohých krumlovských hospůdek pocítí nutkavou potřebu si odskočit. Ale kam ? Marně se rozhlíží, marně toužebně vyhlíží cedulku s písmeny WC. Když ukazatel konečně zahlédne, zavede jej do prostředí zámeckého areálu. A zde turista stane v němém úžasu. Ne nad krásami zámku, ale hrůzou nad tím, kam má vstoupit. Od vstupu ho odrazuje nejen silný zápach, ale i vzhled oné místnosti. Nepříjemné bolesti však sílí a turista se musí rozhodnout. Zaplatí poplatek, zacpe si nos a modlí se, aby to už měl za sebou a vše ve zdraví přežil. Zdali mu i po tomto zážitku nevymizí z mysli vzpomínky na půvaby města nad Vltavou, to posuďte každý sám.
Martin Luštický, tř. 9.A
Z deníku
Pondělí 18.8.
Čtvrtek 21.8.
Neděle 26.8.
Fejeton
Městské záchodky - zážitek, na který se nezapomíná.
zpět na menu