Ústav pro
Deváťáci v Mauthausenu- čtyři ohlasy
Autor: Eva Zálohová, 8. 11. 2010, 22:08
Dne 14. 10. 2010. se deváté ročníky z krumlovské ZŠ Za Nádražím
jely podívat do koncentračního tábora v Mauthausenu.
V autobuse již od začátku vládne chaos. Cesta byla dlouhá, na můj
vkus tedy až moc. Strávíme jí tlacháním (nebo spíže řvaním) a
pojídáním brambůrek. Když projedeme městem s cedulí ?Mauthausen?,
všichni na chvilku zmlknou v návalu očekávání. Co přijde? Nikdo
neví, co pořádně čekat. Já osobně se celkem obávám. Jsem strašná
citlivka, a byl by zázrak, kdybych to zvládla s klidnou hlavou.
Vyjedeme na kopec a jsme zde. Naším očím se naskytne pohled na
obrovské kamenné zdi kolem tábora. Stačí se na to dívat jen
chvilinku, a všechny z nás přepadne taková zvláštní nálada.
Vystoupíme z autobusu a jdeme k bráně. Ta brána? Je mi z ní smutno.
Když si vezmu, že u spousty lidí to poslední, co z venkovního světa
viděli, byla zavírající se právě tato brána? Běhá mi mráz po
zádech?
Ještě než vejdeme úplně do areálu, řekne nám k tomu paní učitelka
pár informací. Vcházíme dovnitř. Mé pocity v ten moment ani
nedokážu pořádně popsat, vlastně ani pochopit. Stojíme na místě,
kde se scházívali a kde jim někdo něco říkal. Nebo (a to bohužel
častěji) na místě, kde je týrali. Kde je v zimě polévali ledovou
vodou a nechali je tam stát, dokud neumrzli. Raději o tom budu
uvažovat až cestou domů, momentálně ta představa příliš děsí. Pak
se jdeme podívat do jejich tehdejších obydlí. Poloprázdné místnosti
s fotkami?S příliš detailními fotkami, podle mého názoru? Postele,
v nichž museli spávat až po čtyřech lidech? A holé prázdné stěny.
Všude, všude a všude. K vidění je zde i mimo jiné třeba i jakýsi
hřbitůvek (malý na to, kolik lidí tu skonalo). Pitevna. Plynová
komora. A ohromné pece na spalování? Při pohledu na tyto místa nám
mnohým tekly slzy po tvářích (ačkoli to každý vehementně zapíral).
A všude ty fotografie. A památníky, za každý národ, kterých se toto
týkalo, jiný. Pohled na ta místa? Jakoby nahlas křičely ?tak tady
se to stalo.? Je to depresivní. Ještě spočítáme ?Schody smrti?,
prohlídneme si ?Věž parašutistů? a pomalu míříme přes areál směrem
k parkovišti. Já si všechny úvahy a myšlenky typu ?kolik lidí
zemřelo asi na tomto místě? momentálně zakazuji. A asi nejsem
jediná. Tak nějak už nemyslím na nic jiného, než na to, kdy už
budeme pryč.
?Pro mě to dnes bylo víc deprimující než cokoli jiného? zhodnotila
to později kamarádka. A mě nezbude nic než souhlasit. Dnes to bylo
skutečně deprimující.
Ráda bych řekla, že cestou zpět byl trochu větší klid. Ale to bych
asi lhala. Je pravda, že pár lidí pospávalo a už jsme nedělali
takový nepořádek Ale hluk tam byl i tak pořádný. Někdo možná
uvažoval, stejně jako já, nad nepěknými osudy a poslední chvíle
lidí v Mauthausenu. Zůstává mi rozum stát, nad krutým zacházením
lidí s lidmi. Bohužel, tohle je realita?
Barbora Kalkušová 9.A
Mauthausen
Příjezd do koncentračního tábora mi přinesl smíšené pocity. Byla
jsem ráda, že se něco dozvím, na druhou stranu jsem vcházela někam,
kde zemřelo mnoho lidí.
Jen co jsme začali procházet lágrem, naše nálada poklesla. Viděli
jsme, kde vězni spali, na panelech bylo mnoho fotografií ze života
v lágru. Všichni byli vyhublí, zubožení. Těla mrtvých vězňů byla na
hromadách připravena ke spálení. Míjeli jsme pamětní desky v mnoha
jazycích, protože tu umírali příslušníci různých národů celé
Evropy. Nejhorší bylo procházet kolem plynových komor a spalovacích
pecí. Prohlédli jsme si i pomníky v areálu tábora.
Hrozné pocity jsem prožívala u ?parašutistické stěny? a ?na
schodech smrti?. Něco tak hrozného, jsem nikdy neměla. Jsem ráda,
že žiji v této době.
Klára Lučanová 9.B
Mauthausen
V osm hodin ráno se žáci shromáždili u vlakového nádraží a
autobusem se vydali poznávat dějiny. Cesta probíhala bez problémů a
kolem půl desáté jsme stáli před branami kamenného tábora smrti.
Hrůzou se nám podlamovala kolena potily ruce, když jsme si
uvědomili, kolik lidí zde zemřelo, abychom dnes mohli žít v míru.
Život tu položilo přibližně 100 000 mužů, žen a dětí různých
evropských národností. Fašističtí tyrani s nimi nezacházeli jako s
lidskými bytostmi, nýbrž jako s nepotřebným odpadem.
Na jedné dřevěné posteli bez matrace a deky spali až čtyři vězni. K
jídlu dostávali jen zkažené potraviny. Celý rok na sobě měli jen
košili, dřeváky a kalhoty. Nacisté si z jejich potetované kůže
nechali vyrábět stínítka nebo kabelky, prováděli na nich
nepředstavitelná zvěrstva. Vězni vážili i pouhých 30 kg, mnozí byli
smrtelně nemocní, zmrzlí, hladoví, špinaví a museli vykonávat
velice těžkou práci. Celý tábor si museli postavit sami. Znamenalo
to tahat šedesátikilové kameny lomu pod táborem po schodech, kterým
se říkalo ?schody smrti?. Kdo upadl, byl zastřelen. Kdo se
zastavil, byl zastřelen. Kdo upustil kámen, byl zastřelen. Trestalo
se i jinými otřesnými způsoby. Neblaze proslulé plynové komory,
stěna parašutistů odkud shazovali dolů židovské vězně či kopání
vlastního hrobu, to byla každodenní noční můra všech vězňů.
Po shlédnutí celého komplexu jsme se vrátili do městečka a pak plni
rozporuplných pocitů se vrátili domů.
Jana Randáková, 9.B
Mauthausen
Lidé v koncentračním táboře žili v příšerných podmínkách. Spali na
krátkých dřevěných palandách bez matrací, někdy i po čtyřech.
Hladověli, mrzli, strádali.
Nejvíce na mě působily pece, ve kterých, ve kterých se spalovala
mrtvá těla vězňů, okolo byly náhrobní desky. Schody smrti, na
kterých lidé umírali pouze pro pobavení esesáků, působily nejhůř -
při jejich zdolávání jsem měla před očima fotografie lidí, kteří na
nich zemřeli. V plynové komoře na mě zapůsobila jména a data, která
patřila k obětem zplynování.
Koncentrační tábor je jak místo vystřižení z hororu. Rozdíl je v
tom, že tenhle horor se opravdu odehrál a umírali v něm naši
praprarodiče.
Denisa Kneiflová, 9.B
Fotogalerie
